V Harryho životě po válce nastal krátce velký zmatek kdy byl oslavován stejně jako zpochybňován. Toto šílenství ho na první rok zahnalo do Bradavických hradeb, kde vyčkal, než se vše venku vyřeší včetně Siriusova obnoveného soudu a poté se pokusil najít si své místo v životě. Začal hlavně tím, že se společně se svými milenci vrátil na Grimmauldově náměstí a začal si vybírat své budoucí zaměstnání.
Nejdříve uvažoval o dráze profesionálního hráče famfrpálu, jenže ještě než si stačil vybrat tým zjistil, že ho díky jeho pověsti bude každý protěžovat a to se mu nikterak nezamlouvalo, proto od svého plánu být hráčem upustil a zkusil něco jiného. Přijal nabízené místo na Ministerstvu kde, jako držitel Merlinova řádu a dalších ocenění, zastával místo nespecifikovaného poradce ve věcech kouzelnických. Zdálo by se, že to bylo místo odkud by se mohl alespoň pokusit změnit některé věci, které se mu v přístupu k mudlům a poválečnému dění, nelíbili, jaké bylo jeho překvapení, když mu došlo, že nemá žádnou moc a navíc, svým nitrozpytem odhalil, že jsou kolem lháři nebo profesionální politici, kteří do lhářů nemají daleko a tím pádem, že se Ministerstvo během pár let propadlo do stejného bahna v jakém bylo před Voldemortovým řáděním. Byl tím natolik znechucen, že opustil post na ministerstvu a vrátil se do domu Blacků, kde se ponořil do nicnedělání a sebelitování ze kterého ho nedokázal dostat ani Remuse se Siriusem.
V té samé době měl Bill se sovu ženou konečně první dítě ve kterém Harry nalezl další, o něco konstruktivnější, variantu svého života; pořídit si dítě. Jako správný Nebelvír, který jde za svým cílem nehledě na vlastní nepohodlí, překonal nejen odpor k trvalému závazku, tedy sňatku se Siriusem, ale také ke krátkodobé změně v ženu. Nikdy toho nelitoval. Starat se o dítě sice nebylo odrazem jeho životního snu, ale vidět ho vyrůstat ano, stejně jako vidět ho absolvovat Bradavickou školu a pořídit si vlastní rodinu.
Až teprve poté, co Reglus nadobro odešel z dobu, se Harry rozhodl přijmout místo profesora v bradavicích, které mu ředitelka McGonagallová tak dlouho nabízela, a v Bradavicích také zůstal do konce svého života. Vždy však byl pouhým profesorem, chvíli Přeměňování pak Obrany proti černé magii nebo učil Famfrpál, nikdy však nepřijal nabízené místo ředitele.
Oba své milence přežil a zemřel ve sto dvanácti letech v Zapovězeném lese, když si tam šel posedět na svém zvláštním místě u svého zvláštního stromu.
Siriusův proces byl krátce po skončení války obnoven a vzhledem k Červíčkově svědectví byl plně omilostněn. Všichni na ministerstvu se domnívali, že to je dostatečnou kompenzací za desetiletí uvěznění v Azkabanu a nikdo nepředpokládal, že by mohl Sirius chtít víc. To si samozřejmě jediný dědic rodu Blacků nemohl nechat líbit a pohrozil velkým soudním sporem, kde chtěl získat tolik geleonů, kolik dělá roční rozpočet celého ministerstva. Už jen samotná pohrůžka nechtěnou publicitou, které by v poválečném období mohla z teplých míst vystrnadit pár uhnízděných politiků, mu zajistila, že kromě veřejné omluvy dostal také odškodnění v patřičné a pro všechny přijatelné výši, vyznamenání a místo na ministerstvu. Narozdíl od Harryho, on se se vším spokojil a na politické scéně byl brzy jako doma; Blackovské geny se nedokázal zapřít. Ve své tiché politické kariéře udělal pro mudlorozené, dvojí krve a další kouzelnické menšiny víc, než Harry svým hrozným křikem, ale nezapomněl se věnovat ani rodině.
Na samotném početí Reguluse se účastnil velmi nadšení, první roky jeho života však strávil poněkud nejistým obcházením dětských plenek, výživ a drahých hraček poházených na zemi, ovšem jakmile se Regulus postavil na nohy, začal chodit a hlavně běhat a také zkoušet první kouzla, připojil se k němu ve vymýšlení pobertovin, kterými s oblibou trápili Harryho a Remuse.
Také se smířil se svou rodinou, alespoň s obrazy, které po ní zbyli. Jeho bratr Regulus ho chodil z Bradavic často navštěvovat do doby, než se sám Sirius k němu připojil, a jejich matka? Regulus s ní nepromluvil a Sirius jen v případě, že jí chtěl ukázat nějaký svůj úspěch nebo ji podráždit, ale přesto jejich vztahy zůstali v mezích blackovských standardů dobré.
O Siriusově smrti se vedou spory. Našli ho mrtvého pod schodištěm na ministerstvu, když dovršil devadesátá třetí rok. Někteří tvrdí, že se jako obvykle opil a vykouřil něco málo omamných bylin a pak zakopl a spadl. Jiní, vyznavači konspiračních teorií, zastávají názor, že ho někdo kvůli jeho politickým názorům ze schodů shodil.
Remus svůj poválečný život nechtěl nijak komplikovat ani se neplánovat nikde příliš zapojovat, jeho tiché soukromí, kdy mohl nepozorován doprovázet své dva o poznání hlasitější a výraznější druhy, mu dokonale vyhovovalo. U tohoto přesvědčení také setrval, když si nebyl na veřejné slavnosti vyzvednout žádné ze svých válečných ocenění a raději pomáhal ten večer svému otci v mudlovském knihkupectví - jeho absenci posléze označila Holoubková za vysoce urážlivou pro celý kouzelnický národ a rozvinula o jejích důvodech mnoho bizarních teorií.
Ani v budoucích letech nedělal víc, než že se staral o Siriusův dům a také se věnoval výchově svého syna Reguluse. Výjimkou bylo krátké období, kdy i on byl na Siriusovo naléhání, zaměstnán v Ministerské kartotéce, temném a stísněném podzemním prostoru, který Remusovi naháněl husí kůži i přes vlastní tvrzení, že miluje knihy a staré listiny. Ke spokojenosti nepřispělo ani to, že jeho o několik let mladší nadřízení neměl zrovna v oblibě vlkodlaky a také zastával názor, že se Remus na toto, podle něj prestižní místo, dostal jen díky svým bohatým a vlivným milencům. V takovém prostředí vlkodlak, tvor veskrze milující svobodu a čerstvý vzduch, nemohl v klidu dlouho pracovat. Jeho pobyt na ministerstvu tedy skončil dobrovolně nucenou výpovědí poté, co jednoho bouřlivého večera nechal vyplout napovrch svou vlkodlačí stránku a trochu poděsil své kolegy plížením se okolo. Nikdy svého vyhazovu nelitovat, alespoň mu to poskytlo možnost starat se o všechny, které miloval.
Velkým zlomem v jeho životě, který nastal pouhých šest let po válce, byla smrt jeho otce Edwarda, kterého nalezl mrtvého v jeho knihkupectví. Na jeho počest Remus právě tento malý obchůdek převzal a den co den, skoro do konce svého života, ho alespoň na pár hodin otevřel, přestože zákazníků bylo stále méně a méně.
Remus zemřel v pouhých sedmdesáti dvou letech po dlouhé a útrpné nemoci. Na smrtelné posteli prosil své dva druhy, aby od sebe ani po jeho smrti nedocházeli, což mu také Sirius s Harrym slíbili a tento slib dodrželi.
Severus Snape se nikdy nevzpamatoval ze svého těžkého duševního zranění, ba co víc, těsně po válce se jeho stav ještě zhorší poté, co byl s nařízení ministerstva hospitalizován u sv. Munga. Tamní lékouzelníci měli za úkol zjistit, jestli svůj stav pouze nepředstírá a jestli by tedy neměl být uvězněn místo umístění na psychiatrickém oddělení. Po dlouhých třech letech soudních tahanic, ve kterých mu byla paradoxe přiznána plný vina za vraždu Albuse Brumbála a několika další lidí, ač byl zároveň v tichosti vyznamenám za skutky ve válce, si ho konečně Neville vyzvedl v téměř trvalém katatonickém stavu a trvalo ještě velmi dlouho, než se Severus vzpamatoval. Nebo alespoň tak, jak bylo v jeho silách.
Jeho bystré duševní zdraví se nikdy nevrátilo, navždy zůstal uvnitř malým chlapcem. Jeho velkou zálibou bylo malování temných obrázků plných mužů v kápích, rudých očí a krve. Prohlížení knih, ať už jejich stránek nebo fascinované sledování plné knihovny, a hraní s malým lektvarovým mistrem, kterého mu Neville pravidelně kupoval. Míval během svého života dobré dny, kdy s lidmi kolem sebe komunikoval, ale i ty horší, kdy mu jeho manžel musel pomáhat i s obouváním nebo koupáním. S postupem let a vzrůstajícím věkem bylo těch horších dní více než těch dobrých.
Ale, i když mnoho z jeho mysli bylo nenávratně zničeno, zůstal její jasný otisk. Jeho nejmilovanějším člověkem byl až do konce života Neville, kterému dovolil naprosto cokoliv a ochotně s ním mluvil v rámci svých omezených možností. Velkou pozornost vždy věnoval také Remusovi a jistou zlobnost Siriusovi. Albusův obraz dokázal poslouchat bez jediného hlesu celé hodiny. A Harry Potter... toho potichu následoval kamkoliv se mladý nebelvír hnul pokaždé, když přijel na návštěvu. To naštěstí nebývalo moc často.
Severus zemřel poklidně ve spánku ve sto dvou letech.
Přes veškeré protesty byl Nevillovi hned jak to bylo možné Severus odebrán a, ač dělal mladík pro získání svého manžela do péče všechno možné, včetně využívání svého vlivu kouzelnického hrdiny, trvalo několik let, než mu jen konečně k Nevillově velké radosti svěřili. Zápas o Severusovo zdraví, který pak následoval, vybojoval s veškerou nebelvírskou odhodlaností a sebeobětováním a také uspěl. Podařilo se mu utvořit tichý a spokojený domov pro ně pro oba v Tkalcovské ulici, kde také společně zůstali alespoň do té doby, než stačili jejich společné úspory. Poté Neville přijal místo profesora Bylinkářství v Bradavické škole, ale proto, aby mohl vzít Severus s sebou, potřeboval úspory, které v té době neměl. Na jeden dlouhý rok byl proto Severuse nucen zanechat opět v Munga, než se mu podařilo zakoupit dům v Prasinkách a opravit ho, potom si Severuse opět vzal k sobě.
Věnoval Severusovi veškerou péči až do jeho posledního dne to i navzdory lidem, kteří nechápali, jak může mladý Bradavický profesor a excelentní bylinkář, vlastnící ten nejlepší obchůdek s bylinkami v Anglii, žít s mentálně retardovaným a zjevně i pomateným manželem. Neville sám, i když občas ztrácel silu se o Severuse starat, svůj život po jeho boku ve stáří nazval těmi nejlepšími roky svého života.
O tom, jak a nebo kde Neville zemřel se dá jenom spekulovat, vyrazil jednoho rána na bylinky a už se nikdy nevrátil. Jeho dlouholeté přítelkyně Lenka Láskorádová tvrdila, že ho odvedl duch Severuse Snapea do podzemního lesního království, aby tam společně žili šťastně až do konce věků.
Nejmladší z klanu Weasleyový, Ginny, se nedlouho po válce, po hodně bouřlivém vztahu, rozešla po vzájemné dohodě s Dracem a naskočila na Harpijské koště, kde také strávila nejlepší léta svého života. Nikdy se nevdala, nikdy neměla děti, svůj život prožila cestováním po světě a objevováním nových věcí.
Svůj život nakonec tak jako tak zakončila v kruhu rodinném, když zesnula v houpacím křesle obklopena veškerou tou zrzavou drobotinou náležející k její rodině.
Po smrti svého manžela se Adelaida Lupinová rozhodla vrátit se ke své politické, a hlavně trochu buřičské, karieře, ujala se opět vedení spolku pro rovnost ras a masivně spolupracovala se savým skoro švagrem Siriusem na co největší rovnoprávnosti pro všechny. Hlavně pak pro vlkodlaky. Také se podílela na revizi bradavických učebnic tak, aby odpovídala co nejvíce skutečnosti, a co se nevešlo do učebnic, sama sepsala v knihách nebo alespoň dopomohla každému, kdo měl co říct o válce, aby jeho kniha vyšla. Milovala svého jediného skoro vnuka a byla mu velmi dobrou, i když poněkud ráznou babičkou.
Zemřela ve skoro dvou set dvaceti letech dlouho po svém synovi a to tiše a ve spánku.
Všechny Relikvie Smrti byli uloženy v Ministerském trezoru, kde měli být nedotknutelné a nezískatelné, tam ale dlouho nevydrželi. Postupně se vrátili ke svému právoplatnému majiteli.
Hůlka se objevila jako první. Prostě ji Harry jednoho dne nalezl na svém nočním stolu ležící, jako kdyby tam patřila odjakživa. Po delší úvaze, co s ní udělat, a zjištění, že ji Ministerstvo nepostrádá, se rozhodl si ji ponechat. Nosíval ji stále s sebou, stejně jako svou vlastní hůlku, ale ponechával ji spát a neužíval ji na nic, kromě pár naprosto nepatrných kouzel. Často, hlasitě a veřejně vtipkoval o tom, že ji použije, díky čemuž si nikdo nebyl jist, jestli ji skutečně vlastní nebo se jen chvástá a pouze to přilévalo ohně do obav zlotřilců, kteří by se mu chtěli postavit.
Hůlka byla pohřbena společně s ním na místě, které znalo jen pár nejbližší, kteří jeho hrob opatrovali. V místě, kde je skutečný hrob Harryho Pottera se nenachází ani on ani Hůlka Osudu.
Jako druhý se pět let po válce objevil Neviditelný plášť. Ani on se nevrátil s velkou pompou, prostě jen jednoho dne vedl Harry svého malého syna z návštěvy u babičky Adelaidy a stavili se na zmrzlinu. Právě v tom naprosto obyčejném mudlovském zmrzlinářstvý ho jeden mudla upozornil, že si zapomněl na opěradle svůj plášť. Nemohl dělat nic jiného, než si ho vzít s sebou, ovšem vzhledem k tomu, že plášť vlastně nikdy nepovažoval ani za trochu nebezpečný, nedělalo mu problém ho jednoduše doma pověsit k ostatním plášťům a zapomenout ho až do doby, než ho přibalil jedenáctiletému Regulusovi do kufru.
Co se s pláštěm stalo dál se neví, určitě ho daroval Regulus své prvorozené dceři od které nejspíš putoval po krevní linii dál.
Devítiletý Regulus a Hugo nalezli Kámen vzkříšení v zastavárně nacházející se v Obrtlé, kam utekli Hermioně když byli společně nakupovat na Příčné. Jak se tam kámen dostal nikdo netuší, ale Hermiona, které ho okamžitě poznala, dala nemalí peníz za to, aby ho koupila a pak předala Harrymu. Po delší společné debatě bylo rozhodnuto, že i Kámen zůstane v Harryho držení, neboť byli všichni zasvěcení přesvědčeni, že dát ho pryč by nemělo, stejně jako u zbylých Relikvií, žádný smysl a kámen by se opět vrátil. Harry ho nakonec ukryl na to nejvíc nápadné místo, do květináče v hale domu rodiny Blacků, kde také zůstal do chvíle, než rostlina u které byl, začala mít podivné schopnosti a vyvolávat halucinace u každého, kdo se ji dotkl. Harry, tehdy již profesor v Bradavicích, ho tedy vzal s sebou do školy, zakopal v Zapovězeném lese a vysadil nad ním strom, aby se ke kameni nikdo nedostal. Stejně jako rostlina v domě Blacků i strom rostoucí nad Kamenem vzkříšení nakonec získal zvláštní schopnosti; každý, kdo se o něj opřel a usnul, se mohl ve svém snu setkat s milovaným člověkem, který už zemřel.
Po smrti obou svých partnerů se Harry k tomuto stropu často vracel, jelikož byl jedním z mála, kdo vůbec věděl, kde se nachází. Když zemřel on i všichni ostatní z dob války s Voldemortem, stal se Strom ztracených duší, jak se mu začalo přezdívat, jednou z Bradavických záhad, kterou se, podobně jako Tajemnou komnatu, v budoucnu snažilo najít mnoho studentů.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář.